V dávných, pradávných dobách žil jeden ořech na zahradě. Stál tam velkolepý a docela sám, neboť jiné velké stromy na zahradě nebyly. Inu kromě určitého pana Cypřiše, který z nenápadného maličkého stromku Královně darovanému vyrůstal ve velkého, avšak ne tak obrovského stromu jako pan Ořech.
Mladý Princ si vždy přál mít na zahradě rozsáhlý les a k tomu krásnou zelenou louku, ze které by bylo vidět až na daleký hrad. Takže jeden den povolal Zahradníka, který měl louku připravit. Ten kopal a kopal a rovnal a rovnal. Musel obří kameny, v louce zakopané, vyhrabat a kopal a kopal dál. A sázel smrky a sázel jedle a sázel břízy. A pak přišel čas trávu sít a tráva rostla zeleňoučká, jak si Princ přál.
A tak se zrodil malilinký les a stromky tam žily a čekaly, než vyrostou, možná tak veliké nebo ještě větší, než je pan Ořech. Nu ono ale nikdo nevěděl, co osud připravil. Přišel totiž podzim a s ním veliká vichřice a pan Ořech si uvědomil, že jak Zahradník kopal a kopal, tak vykopal jeden veliký kořen, který panu Ořechovi pomáhal držet se v zemi.
Inu tak vítr foukl a foukl, až se pan Ořech neudržel a položil se na stranu a hle zrovna tam byl pan Cypřiš!
Princezna to z okna hradu zahlédla, co vítr na zahradě řádí a hned hlásila všem. Běželi se všichni k panu Ořechovi podívat, ale vyjít ven nešlo, neboť by vítr mohl všechny sfouknout a to nebyl dobrý nápad, protože široko daleko nebyl žádný jiný hrad, kde by mohla královská rodina bydlet. Tak jen z okna koukali a hlídali až vítr pomalu ztratil na síle a ven vycházelo sluníčko.
A pak vyšli všichni ven podívat se na louku, na les a hlavně na pana Ořecha. Teď nezbývalo nic, než čekat, co bude dál. Někteří si mysleli, že pan Ořech nemohl takovou ránu vydržet a lépe by byl okrasnou lavicí někde na hradě. A to nebylo vše. Kam se poděly všechny ořechy, které pan Ořech měl na svých větvích? Krásná princezna se každý den procházela po zahradě a hledala a hledala. Šlapala lehounce, aby ořechy nerozšlapala. A našla jeden, a našla druhý a nakonec jich bylo stovky.
A tak přišla zima a pak přišlo jaro a každý, kdo šel kolem se podíval na pana Ořecha ležícího na straně a navíc na pana Cypriše. Jeden den jakoby se zdálo Princezně, že pan Ořech měl nějaké listí. Druhý den na to upozornila Prince, který to asi také viděl. A než se nadělo pan Ořech byl opět plný listí!
Princ hned druhý den šel k Zahradníkovi, že je třeba něco s panem Ořechem udělat. On určitě nemohl jen tak tam ležet na stranu s větvemi rostoucí napříč. A tak přišel Zahradník pana Ořecha zvedat. Přemýšlel a přemýšlel, kopal sem a kopal tam a zjistil: je ještě veliký kámen, na který byl pan Ořech postavený. Dva dny v kuse musel zahradník pracovat, aby obrovský šutr odstranil. A poté tři dny pracoval a tahal a tlačil, než se mu podařilo pana Ořecha postavit opět na kořeny.
Dnes sedí pan Ořech na zahradě a kolem něj roste les. Protože je jaro, tak má připravených spousta listí a květů, které za chvíli porostou a udělají radost celému království.