Toto vše se stalo minulou neděli, když přišla tchyně. Udělám tu malou pauzu a vysvětlím: pan Hladík by na „tchyně“ protestoval, ale on tu zrovna není a obrat mother-in-common-law se tu nehodí a už vůbec maminka mého přítele, je to prostě moc dlouhé a komplikované. Stejně jsme rodina. Nu tak přišla tchyně, že prý jdou na výstavu Gateway to space neboli Brána do vesmíru, která právě ten den končila. Já jsem se na to už dříve těšila, pak jsem na to ale stačila zapomenout a teď mi to přišlo jako překvapení. Chvíli jsem váhala, protože byla bych ráda, kdyby šel i Tomáš. S mým Tomáškem to není vždycky jednoduché ale nakonec nám všechno dobře vyšlo a vyrazili jsme i když jen čtyři místo pěti, protože Radek měl jiné plány.

Výstava byla zajímavá, i když silně propagační a místy nedotažená, obzvlášť co se týká zvuku. Nehledě na to tam ale byly i pozoruhodné exponáty, mezi něž určitě patří i průchozí model vesmírné stanice МИР (čti mir, rusky svět).

 

Jak je patrné na fotkách, celý vnitřek exponátu byl asi o 45 stupňů otočený a mozek dlouho schizofrenně bojoval mezi tím, co vidí a to, co mu říká rovnováha. Výsledkem byl převažující pocit, že se točím, nebo že se točí celý svět. Tomáš se zdál býti méně ztracený s tím, že říkal, že to je docela normální, jako v počítačové hře. Nu nevím. I teď, i když si na to vzpomínám, tak se zase motám.

Druhá část výstavy se jmenovala Space camp. Jako příjemné překvapeni jsme našli bufet, byli jsme všichni už docela hladoví. S Tomášem jsem se podělila o tuňákový sendvič s vejci a o jednu předraženou colu. Tchyně si objednala kávu a také s panem Hladíkem dělili o labužničinou bagetu.

O kousek dál stal kiosk s reklamními předměty, trička, nálepky, hrnečky a jiné věci hlavně s nápisem „Houston, we have a problem“, kterým jsem odolala a všechny tam nechala.

Nu a tady přišlo další překvapení. Měli připravených několik druhů trenažérů a simulátorů pro veřejnost a jeden z nich byl podobný tomu, jak si člověk představuje, že musí projít astronauti při tréninku. Ten, co se točí na všechny strany.

Koukali jsme na to chvíli a už se ozval Tomáš, že na to prý půjdu. Bránila jsem se ale ne zas tolik, myslela jsem na to, jaké by to bylo, pokud bych na to nelezla, doživotně poslouchat, že jsem si to nevyzkoušela, když byla příležitost. On: „Třeba se to někdy hodí“ A já: „Hmm…” To už mám těchto připomínek tolik, že si nemusím vygenerovat další. Poslala bych jeho, ale bohužel trenažér měl limit 115kg. Dokonce nešlo ani ošidit obsluhu, měli i nachystanou váhu, tak bychom je asi nepřesvědčili. Měli jsme hodně dlouho na přípravu, čekali jsme ve frontě snad půl hodiny. Kupodivu jsem neutekla. Ale podařilo se mi odolat návrhům Tomáše, který říkal, že když tak dlouho čekáme, bych se měla dát dvojitý trénink. Byla to sice racionální úvaha ale… a také jsme měli ten sendvič.

Když jsem přišla na řadu, jsem byla asi tak nervózní jako před státnicemi ale šup, už jsem tam byla. Pán, který mě přes minutu upoutal byl velmi hodný a celou dobu mě uklidňoval a dával pokyny.

Za začátku vše ok, nebylo to tak hrozné. Jenže ta divoká věc se pořád točila a zdálo se mi, že se nikdy v životě nechystá zastavit a už jsem nevěděla, jak se držet nebo vůbec vydržet. Přestože jsem byla pevně upoutaná, tak jsem nebyla přilepená na sedačku a nevěřila jsem, že mě to udrží. Po chvíli už jsem měla váhu na rukou, přesně jak pan říkal, že nemám. Obličej jsem měla těžký, asi všude proudila krev, i kam se obvykle nedostane. Moc jsem se těšila na konec a na videu je slyšet moje utlumené heknutí.

I přes tyto extrémní zkušenosti je ze mně teď astronautka i když doteď jakmile si na to vzpomínám, začne mi plavat žaludek. A ne jen jako po dvou pivech, jak říkal pan od trenažéru. Na druhou stranu, za šedesát korun se dají pořídit i méně unikátní zážitky.